Zapsala Kristýna, komentují Viktor, Pepa a Matěj
Těsně před Svíčkami se nám už celkem tradičně poněkud rozpadl tüm, hypochondři... a začali jsme svolávat posily ze všech stran. Ke třem tapürům (Viktor, Pepa, Kristüna) se nám podařilo vyzískat Matěje, který ve volných chvílích fandil své domácí Kalamitě a místo bojového "tapüüü" zarputile provolával "kala, kala!" Vrrr. Přímo na místě se k nám pak ještě přidal Radek (Pan doktor), jehož Jarní únava do konce léta jaksi nevydžela. Tímto chceme oběma posilám ještě jednou poděkovat, byli jste super a bez vás bychom sotva tak daleko došli. Zvlášť po našem bleskovém začátku.
Se začátkem se to totiž mělo tak, že jsme si antukový plácek důkladně prohlédli, neb jsme na něm strávili zhruba první čtyři hodiny hry. Z prvního vyzkoušení tabulky na všech pozicích nám žádná zpráva nevypadla, zato nám vypadlo úžasné zjištění, že z každé strany mřížky nástává právě jednou situace, kdy jsou všechny díry obsazené písmeny. I jali jsme se vyměňovat mřížky a postupně vyškrtávat i z ostatních tabulek plně obsazené pozice. Ne vždy pak byly dvě pro každou mřížku, ale což. Doufali jsme, že vyškrtáním získáme ze zbylých písmen supermřížku o šestnácti nezašktrlých písmenech. Až zhruba do předposlední mřížky to bohužel vypadalo nadějně. Hřiště se postupně vyprazdňovalo, i tak ale zůstávali týmy jako Prahory či Albert Stallone. My nakonec odcházeli předpředposlední po nápovědě, která nám nic nového neřekla Copak někdo vážně potřeboval poradit, že mřížka má 32 možných poloh? Vážně?? (Mně to třeba rozšířilo obzory!) No když si někdo zažádal o nápovědu na první šifře, potřeboval zřejmě pohladit po dušičce něčím něžným, co by mu mohlo poodhalit hájemství šifrovacích her. A počítání čehokoli je přece to nejněžnější, až mateřsky laskavé připostrčení, které lze k šifře získat. a následné záchraně, která nám řekla, kde je vzdálenější stanoviště dvojky. Prošli jsme se do kopce, zamávali zbytkům luštícím lentilky na řádném stanovišti, zklamali přítomného organizátora, že my jenom procházíme, a sestoupali z kopce dolů, abychom pak na něj mohli z jiné strany zase vylézt.
Lentilky byly krásné a dobré (Jo), vyřešili jsme je během chvíle, i když nejprve jsme si nevšimli chybějících růžových a doufali jsme najít slova v řetězcích lentilek jednotlivých barev. Nakonec někdo chybějící růžové zaregistroval, zbytek mi dovolili sníst (tím jsme ji zaměstnali a mohli v klidu doluštit) a brzy už chyběly všechny, zato nechybělo řešení.
K obrovskému křížku (Byl tak obrovský, že jsem si ho všiml, až když jsem šel s pískem.) jsme dorazili už za tmy, na lentilkách jsme sice pár tümů předběhli, startovní zásek byl ale pořád ještě znát. A ještě dlouho měl být. Ani tady jsme se dlouho nezdrželi, pár chybných návrhů a pak už byl na světě ten správný, ani nevím, kdo přesně s ním přišel, snad Pepa (Pepa je bůh!), každopádně se nám šifra moc líbila, rychle jsme ji vyluštili a vydali se dál. Až dlouho po hře jsem pochopil, jak že se to u čísla tři shoduje forma s obsahem.
K pípajícímu kuřeti jsme došli stále za tmy (a s dlouhou tmou před sebou), sedli si do svahu, co nebyl tak úplně zablácený, chvíli se snažili napasovat píseň o zvířátkách a pak jsme napasovali pí, snažili se najít dostatek desetinných míst a přesunuli se dál.
U Božího těla jsme nejdřív seděli za jedním z křížků, po chvíli se ale zvedla Seš-lost od nedalekého stolku, a dokonce nás na to upozornila, tedy jsme neváhali. Tapüüü, děkujeme. Veškeré výpočty jsme museli provést dvakrát, já myslím, že spíš třikrát – na internetu je jaksi řádově! jiný údaj o délce jedné z těch pšoumařek a také jsme si občas nějakou tu chybičku dovolili. Nakonec jsme zvítězili a stále za tmy se přesunuli dál. Měl jsem vážně strach, že jsme se s rýsováním netrefili a že se to nedozvíme, dokud tam nedojdeme. Kombinace nejistoty správnosti řešení a implicitně nejistého rýsování v mapě podle mě není hezký nápad. (Jen tapüry napadne rüsovat o půlnocü.)
Řada písmen byla otázkou okamžiku, Matěj vykoukal, kam patří dvojice, a už se zase šlo. Ani jsem se nestihla podívat do mapy, tedy jsem až do poslední chvíle žila v domnění, že na kopci vylezeme z lesa a na paloučku se tam vyloupne bytové družstvo. Bytové družstvo se nevylouplo, zato my jsme se po poněkud dobrodružném křížení lesa pěkně po azimutu vyloupli těsně vedle jakési chajdy boudy, bd. (Bydliště debilů?) bordel divočáků?, kam zaplul Radek a přinesl další zadání.
Stále byla tma, hvězdičky však vidět nebyly, schovávali jsme se v lese. A to ne právě krátký čas. Nad názvy souhvězdí jsme se pobavili, k mapě hvězdné oblohy je přiřadili, velké a malé hvězdičky si spočítali, ale to bylo jaksi všechno. Další (čti: klíčový) nápad chyběl, navíc se přikrádala ranní krize. Strávili jsme s hvězdnou oblohou pěkné čtyři hodiny, střídavě si trochu pospali, načež jsme potupně zavolali o nápovědu, všimli si herců ze Semaforu, ale ani to nám nepomohlo a dvě minuty poté jsme už volali o řešení. Ve chvíli, kdy slečna nápověda diktovala umístění náhradního stanoviště, přišel Matěj s nápadem, že by se to mohlo řešit pomocí semaforové abecedy. A ejhle, měl pravdu. O bezvíčkové body jsme přišli, ale aspoň jsme si zde nemusili bídně zajít.
Cestu k vleku jsme zvolili opět necestou (a tudíž jsme nepotkali srnu!), pokud možno přímou čarou a omylem jsme dokonce vylezli na správné louce. Jaképak omylem? Konečně jsem jednou navigoval správně a je to omylem? Vrrr. (Viktor je šikovnej kluk :)) Nezdála se nám však pro stanoviště dostatečně dobrá, přebrodili jsme travou po kolena na druhou louku, abychom si při pohledu zpět všimli vleku a mohli se zase vrátiti.
Už se rozednívalo a Brailla jsme louskli poměrně rychle, ani jsme se nestihli prohřát na sluníčku. Šli jsme dál dolů po louce, obešli plot (v tamním kraji je zřejmě zvykem si přivlastňovat a oplotit nečekané úseky cest) a po asfaltce putovali až k vodárně, Matěj cestou neúnavně luštil sudoku.
U vodárny jsme si pečlivě našli všechny události, přiřadili jim letopočty a iniciály, až jsme najednou byli u dvacáté šesté ono jich bylo dvacet šest? asi ne; tím se zřejmě myslí "u cíle" a z nějaké rovnice klukům vylezlo řešení, doteď to nechápu, ale přišlo mi, že by vlastně stačila jen ta poslední informace. To by stačila, ale bylo by to dost nejisté.
Na kótě jsme si zahráli lodě, potkali Seš-lost, Pepa s Radkem se naučili Memoriku a šli ji v předvoji nakreslit do základky, Matěj dolušťoval sudoku, my s Viktorem zakreslovali tahy a sčítali body. Všechno jsme měli zapsané, nápovědu si přečetli, jen to heslo z toho ne a ne vykoukat, i sebrali jsme se a šli za kluky na turniket, že nás snad cestou něco napadne. Cestou nás nenapadlo nic, nepočítáme-li opětovné setkání se Sešlostí, která už heslo vyluštila. Vypadalo to beznadějně – skoro deset ráno, mínus šest bodů, heslo na turniket nikde, ale... Morseovka nám došla až chvilku po usazení se na dvorku školy, těžko říct, proč jsme ji neviděli hned, když jsme ji tam od začátku měli tak pěkně napsanou: čárka, tři čárky, konec kola, čárka, čárka, tři čárky, konec kola.. Pepa s Radkem zvládli memoriku, Matěj odevzdal vyřešené sudoku. Nakonec to možná přece jen nebude náš konec.
Pobaveni předvídavostí orgů oznámili jsme auroru (Abpopa!) a za minutu deset jali jsme se vyhýbat se bleskům fotografů před obrázky jedenáctky. Tapüře fotit zakázáno, krmit povoleno. (Jen krmit???) Zvratné lahve a šibeniční humr nás velmi pobavily, a moravský ras a maskový hrob a pes v opeře a vlak na nehty a... podle mě to byla jasně nejhezčí šifra ze všech a... opět skoro zároveň se Sešlostí jsme vyráželi ke dvanáctce. Sedli jsme si za kostelem na slunko, rozstřihli, překryli a šli dál. V třináctce si Radek hnedle všiml jednoho ze států, rychle jsme našli zbylé názvy, vybarvili různými barvičkami, přečetli soutok, zbytek principu neodhalili, ale soutok byl jen jeden (Já ho našel v mapě J ), tedy jsme šli tam. Na čtrnáctku jsme dorazili v půl dvanácté, posledních pár šifer byl spíše zběsilý úprk než poklidné luštění. S touhle tabulkou už jsme nakonec nehnuli, ačkoli o odlišnosti druhého a čtvrtého řádku jsme moc dobře věděli. Ve dvanáct jsme roztrhli kapitulační obálku. Matěj si koupil za 26 korun oběd, nenechal si od kolemjdoucího pána poradit, že „v Lídlu to maj levnější“, a vydali jsme se do cíle. Podle neoficiálních tümy zaznamenaných postupů jsme skončili zhruba třináctí. Po dvou pořádných zásecích jsme na takové umístění hrdí. Tapüüü! Tapüüü! Kala, kala...
Mockrát děkujeme za super hru, šifry byly povětšinou krásné, krajina také, i když jsme jí většinu viděli jen za tmy. Těšíme se zase za rok! Tapüüü! Tap! T!